ZÁKLADY LITERÁRNÍ TEORIE

Umělecký text, jeho funkce a dělení

Text umělecký a neumělecký

Písemnictví označujeme jako soubor všech psaných projevů. Současná jazykověda je rozděluje do těchto skupin:

• odborné texty, • administrativní texty (listiny a korespondence), • publicistické texty (žurnalistické a popularizační), • umělecké texty (krásná literatura, dále jen uměl. literatura, uměl. text), • řečnictví.

Základní funkce a rysy uměleckého textu, literatury

Základní funkcí umělecké literatury je oslovit osobnost člověka (čtenáře) textem. Zapůsobit tedy na jeho emoce, smysly, rozvíjet jeho fantazii a rozum, formovat schopnost hlubšího zamyšlení, poznat sebe sama. Umělecká literatura dále rozvíjí naše poznání světa, pomáhá nám spoluvytvářet morální hodnoty, ovlivňuje naše myšlení v závažných celospolečenských otázkách např. otázce vztahu viny a trestu. Jde tedy o soubor mnoha funkcí, z nichž nejvýznamnější je funkce estetická – snaha zachytit a prostřednictvím textu předat čtenářům: city, touhy, vítězství i prohry, smutek i radost, lásku a nenávist, radost ze života či strach ze smrti. Umělecký text navíc obsahuje specifické jazykové prostředky (afektivní pojmenování, figury, tropy, rytmus, rým, přímá řeč, polopřímá řeč…) a specifické kompoziční postupy, díky nimž je text ozvláštňován a vyvolává estetický účinek. Literatura navíc pomáhá čtenáři oddychnout si, uvolnit se, pobavit se a dát prostor snění.

Základní dělení uměleckého textu

Umělecký text obvykle dělíme na:

• prózu • poezii • Drama

Próza je jazykový projev, který je psaný ve větách. Prozaický text je dělen na věty, odstavce, kapitoly, díly, knihy a popřípadě cykly (příběh, Povídka, Novela, Román…). Dalším charakteristickým znakem prózy je tíhnutí k vyprávění a k zachycování skutečnosti. Uměleckou prózu nazýváme také beletrie. Autora prozaického textu (spisovatele) nazýváme prozaik.

Poezie (básnictví) je jazykový projev psaný veršem. Tedy textem, která je jednak zvukově, jednak rytmicky či melodicky organizovaný. Básnický text tvoří tyto jednotky: stopa, verš, strofa (sloka), báseň, básnická sbírka (Sonet, Balada, Romance, básnická Povídka, Epos aj.). Pro básnický text je typická citovost, subjektivní prožitek a originalita vidění okolního světa. Autora básnického textu nazýváme básník nebo poeta.

Drama (divadelní hra) je určeno pro jevištní předvádění v divadlech, kdy děj bývá předváděn herci, prostředí bývá naznačeno výstavbou scény (v podobě kulis) a výpravou. Text dramatu (divadelní hry) obsahuje pojmenování postavy a repliku, tedy část textu, kterou postava reprodukuje (říká). Jednotkami dramatického textu jsou: monolog, dialog; replika, výstup, obraz, jednání (dějství). Autora dramatického textu nazýváme dramatik.

Literární druhy a žánry

Literární druhy

Umělecká literatura má tři typy zobrazení, které nazýváme literární druhy:

• epiku • lyriku • Drama

Epika zahrnuje umělecké texty založené na vyprávění děje.

Lyrika zahrnuje umělecké texty s nedějovým základem, odráží duševní stav postavy – náladu, citové rozpoložení, smyslový prožitek…

Drama viz část „Základní dělení uměleckého textu“.

Literární žánry

ŽÁNR je skupina literárních děl, která má společné obsahové a formální rysy (např. počet veršů a slok, tematiku, kompoziční a stylistické postupy).

Přehled hlavních literárních žánrů:

• Epické žánry

  • příběh
  • Bajka
  • mýtus,
  • Pověst
  • Pohádka
  • Povídka
  • Novela
  • Epos
  • Román
  • Cestopis
  • anekdota
  • Fantasy

• Lyrickoepické žánry

  • Balada
  • Romance
  • Báje básnická Povídka (poema)

• Dramatické žánry

  • Tragédie
  • Komedie
  • Činohra
  • Muzikál

• Lyrické žánry

  • Píseň satira
  • Elegie/žalozpěv Epigram
  • epitaf pásmo
  • Óda Sonet

Epické žánry:

PŘÍBĚH je nejjednodušším epickým útvarem, zdůrazňujícím dějovou složku. Děj má své vyvrcholení a překvapivé zakončení. Rozeznáváme příběh anekdotický, humorný, poučný…

Bajka je příběh ze života zvířat nebo zosobněných věcí, má alegorický smysl a didaktický účel.

Báje / MÝTUS je jeden ze způsobů výkladu světa. Rozeznáváme tři základní mýty – o stvoření světa, člověka, o nesmrtelnosti. Jejími hrdiny jsou hlavně bohové, lidé s božskými vlastnostmi. Soustava mýtů (mytologie) byla základem náboženských soustav starých národů.

Pověst je žánr lidové prózy často spjatý s konkrétním místem, předmětem, časem a nadpřirozenými jevy. Má jednoduchý děj i zápletku.

Pohádka je (jako Pověst) původně žánrem lidové slovesnosti. Stěžejní roli zde hraje fantazie. Pohádky jsou časově a místně neurčené. Jsou zde neobyčejné světy, nadpřirozené bytosti, fantastické děje využívající magické číslo tři. Příběhy pohádek končívají většinou vítězstvím pravdy, dobra a spravedlnosti nad lží, zlem a bezprávím.

Povídka je prozaický útvar kratšího rozsahu s jednoduchým hlavním dějem (určitá událost), epizodami, popisnými pasážemi, výjimečně s fantastickými prvky a s omezeným počtem postav.

Novela epický žánr, jehož základem je poutavý příběh s výrazným zakončením (pointou), oproti povídce je v ní potlačen popis ve prospěch hlavního děje.

Epos rozměrná veršovaná skladba podávající téma hrdinských činů, válek. Postihuje tematicky i mýty. Kromě děje se zde uplatňuje popis. Epos patřil k nejvýznamnějším literárním žánrům až do 18. století. Podle tematiky rozlišujeme Epos hrdinský, historický, rytířský, náboženský…

Román je rozsáhlý epický text psaný prózou, tematicky bohatší a kompozičně složitější s větším množstvím postav. Novodobý Román má charakter syntetický - k principu epickému připojuje i princip lyrický a dramatický. Rozeznáváme Román dobrodružný, historický, milostný, společenský…

Cestopis je prozaický literární žánr. Jeho obsahem je popis autorovy cesty do cizích zemí a krajin se záznamem jejich geografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností. Cestopisy vznikaly již ve starověku a středověku (Marco Polo). V české literatuře byla nejslavnější díla vytvořena v době humanismu a renesance (Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Vratislav z Mitrovic), v 19. století (Emil Holub) a ve 20. století (Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund).

ANEKDOTA krátké vtipné vyprávění s překvapivým zakončením.

Fantasy je umělecký žánr založený především na užití magie či jiných nadpřirozených prvků (bájné bytosti, bohové - obzvláště z antických dob) často s vzezřením a chováním netypickým pro lidi. Svět, ve kterém se příběh odehrává, je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený (Letopisy Narnie) či se děj odehrává přímo v našem nějak pozměněném světě (svět náš a svět kouzelníků). Výrazně se zapsala do dějin literatury a stala se jedním z pilířů žánru trilogie J.R.R. Tolkiena – Pán prstenů.

Legenda je epický literární žánr pojednávající o životě, smrti, umučení a zázracích určitého světce či mučedníka (sv. Václav, Ludmila, Vojtěch, Prokop, Anežka, Jan Nepomucký…), příp. ostatků nebo svatého předmětu (Legenda o sv. Kříži). V legendách se vyskytují zázraky a postavy křesťanské historie. V přeneseném smyslu může být i Legenda o význačné osobě.

SCI – FI (zkratka anglického Science fiction) vědeckofantastický umělecký žánr vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů anebo dosud neznámých forem života v díle. Děj sci-fi je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie. Za zakladatele žánru bývají považováni Jules Verne, pokud jde o technickou sci-fi, a Herbert George Wells, který se věnoval spíše vlivu technologií na člověka.

Lyrické žánry:

Píseň je jedním z nejstarších lyrických žánrů. Znaky písně: jednoduché vyjádření, přesný hudební rytmus a rým, pravidelná sloka a časté využití refrénu.

Elegie / ŽALOZPĚV je lyrický útvar smutného charakteru. Nejčastějším motivem bývá žal nad ztrátou milovaného člověka, vlasti, bolest ze zklamané lásky…

Óda oslavná lyrická báseň většího rozsahu, která oslavuje např. boha, hrdinu, morální vlastnosti apod.

SATIRA je báseň, Próza či Drama vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo člověka formou vyostřené kritičnosti a výsměchem.

Epigram je drobná satirická báseň, která stručně vyjadřuje kritický úsudek o určité vlastnosti, životní zkušenosti.

PÁSMO je jeden ze žánrů moderní Poezie, který uvědoměle využívá mnohovýznamovosti a volného přiřazování veršů. Pásmo se stalo významným žánrem poetistické surrealistické Poezie ve 20. století.

Sonet lyrická báseň, jejíž hlavním tématem je láska. Má pevně stanovenou strukturu – čtyři sloky, z nichž první a druhá obsahují po 4 verších a dvě další po třech verších. Celkem má 14 veršů.

KALIGRAM je báseň, jejíž písmena nebo celá slova a verše jsou uspořádána typograficky do obrazce (žena, konstrukce věže apod.). Obrazec vyjadřuje i téma básně.

Lyrickoepické žánry:

Balada je veršovaná lyrickoepická skladba středního rozsahu, která má za základ příběh s tragickým vyvrcholením. Ráz balady je pochmurný. Lyrické pasáže se uplatňují zejména v líčení prostředí. Děj bývá zhuštěn, soustředěn ke konfliktu.

Romance je lyrickoepická báseň středního rozsahu. Je určitým protikladem balady: pojetí konfliktu je v ní smírné, celková nálada jasnější.

BÁSNICKÁ Povídka (POEMA) rozsáhlá lyricko-epická veršovaná skladba (skládá se z několika zpěvů) vyjadřující konflikt hrdiny se společností, dále popis přírodních scenérií a pocitů, dojmů a nálad, např. G. G. Byron – Child Haroldova pouť, K. H. Mácha – Máj, K. J. Erben – Záhořovo lože apod.

Dramatické žánry:

Tragédie je nejvýznamnější dramatický žánr se smutným, tragickým zakončením. Zobrazuje postavu v boji s nepřátelskými silami, které jsou silnější než on a kterým podléhá.

Komedie / VESELOHRA je charakterizována humorným pojetím. Někdy se komičnost soustřeďuje k postavám (Komedie charakterní), někdy k situacím (situační).

Činohra je novodobý dramatický útvar s charakteristickým vykreslením psychologické stránky postav. Tematicky zasahuje do nejrůznějších oblastí.

Muzikál je divadelní představení spojené s hudbou, zpěvem a tancem. Často ve formě hudební adaptace významných děl světové literatury. Jednotlivé obrazy jsou spojeny volně hlavní postavou nebo dějovým pásmem.

3. Tematika a kompozice literárního díla

Hlavními tématy v umělecké literatuře bývají: postavy, prostředí a děj.

POSTAVA

POSTAVOU v literárním díle rozumíme téma člověka. Ztvárnění postavy nazýváme „charakteristika“. Postava bývá vytvořena z těchto témat – zevnějšek, povaha, jednání a chování, myšlenky a city. Postavy lit. díla dělíme na: hlavní (hrdina; někdy i antihrdina), vedlejší, epizodní.

Postava bývá uvedena dvěma způsoby:

1. přímou charakteristikou – popisem vnější podoby, vlastnosti postavy sděluje vypravěč pojmenovává přímo;
2. nepřímou charakteristikou – vlastnosti postavy čtenář odvozuje z jejího jednání a chování.

Tomu, kdo příběh vypráví, říkáme VYPRAVĚČ. Ten je součástí textu, zatímco autor stojí mimo text. Prostřednictvím vypravěče se čtenář seznamuje s prostředím díla, jeho časem, ve kterém se odehrává, poznává jednotlivé postavy a další důležité věci. Má dvě varianty – první má podobu monologu ve 3. osobě jednotného čísla – tzv. er forma. Autor buď do jednání postav nezasahuje, nehodnotí je, anebo zná jejich myšlenky, pocity, ví, co se kde odehrává – je vševědoucí. Druhou podobou vypravěče, která je vyjádřena 1. osobou jednotného čísla – tzv. ich forma, je jedna z postav příběhu.

PŘÍMÁ, NEZNAČENÁ PŘÍMÁ, NEPŘÍMÁ A POLOPŘÍMÁ ŘEČ

Řeč přímá: doslovná citace promluvy postavy vyznačená uvozovkami, pomlčkami aj. grafickými značkami.

Řeč neznačená přímá: citace promluvy postavy bez grafického vyznačení.

Řeč polopřímá: promluva postavy je uvedena vypravěčem, postava promlouvá vždy ve 3. osobě

Řeč nepřímá: vypravěč uvádí promluvu postavy slovesy – řekl, pronesl, pravil atp.; vlastní promluva má podobu vedlejší věty předmětné.

MONOLOG , VNITŘNÍ MONOLOG, DIALOG

Monolog - samostatná promluva jedné osoby - postavy, hrdiny, vypravěče.

Vnitřní monolog - zachycuje myšlenky, proces vzniku příběhu v mysli postavy či vypravěče.

Dialog - rozmluva dvou osob, jejichž projevy se střídají.

PROSTŘEDÍ

PROSTŘEDÍ je nejčastěji zobrazeno jako: příroda, mezilidské vztahy, duševní svět postav. Také veškerý okolní svět, který obklopuje postavu. V něm se rozvíjí děj. Prostředím může být jak pokoj, dům, obec, město, příroda, tak i nálada a situace (atmosféra, v níž postava jedná). Prostředí tvoří i postavy. Může být zobrazeno podrobně nebo náznakově, je buď reálné, anebo vymyšlené.

DĚJ

DĚJ chápeme jako vyprávění příběhu (vše je řečeno souvisle a úplně nebo náznakově). Děje se v literárním díle odehrávají v čase, v událostech, a to i nadpřirozených.

Epický a dramatický děj jsou ve své podstatě rozvinutým konfliktem. V konfliktu je možné rozeznat několik základních částí:

EXPOZICE – zobrazuje seznámení s postavami, prostředím,

ZÁPLETKA – dějová událost, která tvoří základ konfliktu děje,

KOLIZE – plně se rozvíjí dramatickou zápletku, dochází k nárůstu sporných situací dějová zauzlení), která určují rozvoj konfliktu,

KRIZE – dějový úsek považovaný za vyvrcholení konfliktu, po němž už děj nemůže pokračovat v dosavadním směru,

PERIPETIE – neočekávaná a rozhodující část vývoje děje, která také zvyšuje napětí, tato část přináší překvapující rozhodnutí hlavních postav,

KATASTROFA – konečný obrat v ději směřující k tragickému vyřešení konfliktu.

TYPY TÉMAT:

CELKOVÉ TÉMA, NÁMĚT – nejvyšší téma díla, zobrazení konkrétního prostředí, doby, povahy, lidských vztahů atp.;

HLAVNÍ TÉMA – je nejdůležitějším z témat;

VEDLEJŠÍ TÉMA – téma, jehož důležitost není zásadní;

EPIZODA – je tematický celek, který má samostatný charakter a s ostatními tématy je spjat volně;

MOTIV – je nejdrobnější téma.

Kompozice:

Kompozicí rozumíme uspořádání a spojování jednotlivých jazykových prostředků, vyšších složek textu (vět, odstavců, kapitol; básnického textu do slok; dramatického textu do výstupů, scén a dějství) a tematických prvků v čase a prostoru se zřetelem k celkovému uměleckému záměru autora. (Uspořádání podléhají také titul, příp. podtitul, věnování, předmluva, hlavní text, zakončení, doslov, poznámky, dodatky.)

ZÁKLADNÍ TYPY KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBY UMĚLECKÉHO TEXTU:

• pevná – motivy jsou řazeny podle logické návaznosti,

• nepevná – motivy jsou řazeny volně, metoda proudu vědomí,

• chronologický postup – přirozená časová posloupnost děje (od začátku do konce),

• retrospektivní postup – děj se rozuzlí hned na začátku, teprve pak se zpětně rozvíjí,

• paralelní postup – dvě nebo více dějových linií stojí vedle sebe a mají stejnou důležitost,

• rámcový postup – příběh první, nejdůležitější rámuje několik ucelených příběhů, které jsou do něj vloženy.

Součástí kompozice jsou:

• konflikt – střet zájmů hlavních postav díla,

• zápletka – dějová komplikace, která posouvá děj kupředu; rozuzlení – ukončení zápletky,

• gradace děje – stupňování napětí v ději,

• retardace děje – zpomalování děje (popis postavy, prostředí…),

• pointa – (vyslovuj vždy „poenta“) vyvrcholení příběhu zcela nečekaným způsobem,

• otevřený konec – zápletka není ukončena,

• kontrast motivů – zdůraznění protikladů, nejvíce v poezii,

• opakování motivů.

4. Umělecké jazykové prostředky

Typickým rysem uměleckého textu je používání určitých stylových vrstev jazyka a jsou založeny na ozvláštnění textu od běžného jazyka (neuměleckého). Základem je použití spisovné podoby jazyka. Používají se ale i zastaralá slova (archaismy), dále slova, jež označují zaniklé věci (historismy), nová slova (neologismy), odborné termíny. Bohatě se využívají nejenom nářeční prvky (dialektismy), ale i profesní mluva (slang) a argot (mluva okrajových skupin společnosti), také vulgarismy, které mohou být prostředkem znaku charakteristiky postavy, vytvářet hodnotící postoj apod.

Pro umělecký text je typické používání poetismů – slova nebo slovní tvary výlučně používané v literárních dílech, ozvláštňují text (měsíc – luna, kůň – oř…); říkáme jim také básnické jazykové (stylistické) prostředky. Dělíme je na TROPY a FIGURY.

TROPY

Jsou založeny na jiném, přeneseném významu.

METAFORA je pojmenování na základě vnější podobnosti, vzhledu, vlastností, funkce.

PERSONIFIKACE je druhem metafory, přenos vlastností živých bytostí na věci neživé.

METONYMIE je pojmenování na základě věcné (vnitřní) souvislosti.

SYNEKDOCHA je pojmenování na základě vztahu části a celku.

HYPERBOLA záměrné přehánění skutečnosti s cílem zdůraznit její závažnost.

PERIFRÁZE vyjádření něčeho opisem, nepřímo.

SYMBOL slovo je znak, který označuje něco jiného, např. symboly lásky.

ALEGORIE je text, jehož doslovný, první význam není podstatný, ale který obsahuje význam druhý, hlubší a skrytý např. v bajce. Alegorie staví na principu dvou souběžných příběhů. Jeden je vyprávěný (fiktivní), druhý je myšlený (reálný).

FIGURY

Figury využívají opakování, hromadění, či naopak vypouštění slov nebo odchylek od běžného slovosledu.

APOSTROFA lyrický subjekt, mluvčí se obrací k nepřítomné či zemřelé osobě, neživé věci.

ŘEČNICKÁ OTÁZKA otázka, která nevyžaduje odpověď; zpravidla není očekávána.

ELIPSA autor záměrně vynechá v textu určitý větný člen, jenž je zřejmý z kontextu.

INVERZE nezvyklé řazení slov, text působí vznešeněji.

OXYMORÓN zdánlivě nelogické spojení dvou slov.

ALITERACE je opakování stejné hlásky (nebo hlásek) na začátku dvou a více slov.

ANAFORA je opakování jednoho nebo několika slov na začátku po sobě jdoucích veršů nebo vět.

EPIFORA je opakování jednoho nebo několika slov na konci po sobě jdoucích veršů nebo vět.

EPANASTROFA je opakování stejného slova na konci a na začátku následujícího verše nebo věty.